NEPLAKAT

Kdo nepláče před lidmi,

nesmí plakat o samotě.

Nesmí vzpomínat sebe,

svých běd,

že venku to zebe

a celý svět

že je hřbitovem snů.

Vzpomeneš dnů,

kdy plnými hrstěmi

rozdávals vše, cos měl,

kdy leckdo tvé písni rozuměl,

protože dýchala jarem.

A dnes nejdeš s darem...

Dnes sám bys chtěl vzít,

k nějaké duši se přitulit,

k tělu, jež své krve varem

by dalo ti víc než hladu zkojení.

Po jiném toužíš spojení,

a jedno se ti jen vrací.

Ideál vztyčuješ

vysoko, až ruce bolí,

a z temnoty kdosi ho kácí.

A ty jen se díváš,

jak plakal bys nad sebou,

nad svými sny,

nad svými příštími dny

i nad své touhy velebou,

v kterou jsi věřil.

A stačí ti na konec vědomí,

žes nikoho neudeřil,

a nikoho nenechals odejít s prázdnem,

že tvůrcem byls radosti,

i když někdy zdál jsi se bláznem

těm, kteří neznali,

co je to mít v duši celý svět

ptačího zpěvu,

rozdávat, neželet

a nedbat svých běd

a mlčet o tom a neplakat,

jak v pravdě pustým je svět.