NEPLODNÁ ZEMĚ

Promoklé ráno... V kalužině

poslední hvězda matně se blyští...

Jako bych zradil, hanebně zradil,

opustil pluk svůj na bojišti,

zmizely v dálce i ohníky stráží –

stojím a do prsou hanba se vráží...

S nebe se déšť zas pomalu spouští,

hlavu to chladí, leč krev o tom neví,

uvnitř to vzpourou burácí, kypí,

nohy však sunou se někudy pouští:

Neplodná země! Prapor černý

ohromným mrakem nad ní se vzdouvá –

Co je ti, srdce? Přišli už čerti,

po hloupé pitce už napsána smlouva,

na nic že už nevzpomenem’

v dalším žití pustém, němém?

Promoklé ráno... Co tvoje slzy

chtějí tu ještě v neplodném blátě?

Do dálek bezcitná země se táhne

a jako děvka se usmívá na tě...