Nepohnutě.

Stojí hory v polokolu,

zamořeny v divném bolu,

a z těch sivých horských očí

kalné slzy tekou dolů,

vzmáhají se do peřejí,

rejí ňádra, plece rejí,

haditě se točí,

žalují, kam kročí.

Jakže slzy by netekly?

hrmavic se hory lekly,

jež vedeny zemětřasem,

bleskem v temena jim sekly;

sivé hlavy porubaly,

v divoký se tanec daly,

jaty hněvu ďasem –

strašily svým kvasem.

Odkud přišla bouře s mraky?

Aj to úmor jedozraký

pomstou dme se, vraždu nese,

na Tatrance, na Slováky;

vzal ji z prsu Maďarova,

loupí, hubí, ničí znova;

Slovák nepohne se

ani v tomto děse.

Vstoupí na ty torské mury,

zahlaholí hněvně s hůry,

že upadnou na své tváře

hrozné pýchy dravé stvůry;

zvrhne povoz Ježibaby

na neřestí samoraby,

utká ony lháře –

konec bude sváře!