NEPOKRADEŠ.

Jak zločinní tuláci vlečení hladem,

lstivě se plížíme života bohatým sadem

a kradem' a kradem' a kradem'.

Kradem' pro ženy, našich snů pastýřky svůdné;

sudičky krásné, které nám dráhu životní určí;

světlušky bludné,

které nás září svou zlatou

na cestách životních zmatou

a do hlubin pralesů zavádějí;

dárkyně největší síly a odvahy tvůrčí;

prameny čisté, jež ze země od věků zurčí,

ke kterým naše rty s palčivou žízní se naklánějí.

Kradem' pro jejich pocel a dík,

jásavě zvonivý, radostný smích;

pro sladce lenivé, rozkošnické pohodlí jich;

pro lesk a záři perel a stříbrných zdob,

kterými krásu svou na trhu života vyzvánějí;

pro šumnou nádheru draze koupených rob,

jež nejsladší tajemství těla jen napolo zaclánějí,

jež naši smyslnou touhu k výbuchům dráždí,

s úsměvem vraždí

ideál, sen.

Kradem' pro svoje děti,

nejdražší památky na lásky žár,

který jsme do knihy srdce hluboko uložili;

boha a přírody nejsladší dar,

kterým jsme poklady svého života rozmnožili.

Kradem', by tlusté a nehybné, zakouslé do hromad jídel,

jak odvážný kovkop do zlatých zřídel,

neuviděly nikdy s modravých hor

k orlímu rozpětí rostoucích křídel,

k práci a boji budit se radostný den.

Kradem', by navyklé jen

bohatství, objetí rozkošných žen,

dráždivé závrati odvážných her;

by neznalé země,

jako by spadly z dalekých sfer –:

nepocítily nikdy žhavého vření

věčného zápasu

o skývu chleba, o vývin, o krásu,

bolestné rozkoše k prasknutí napiaté vůle,

sladkého kořistění.

A na všechny všichni, jak životní tmou

kolem nás s kořistí za ňadry ukrytou jdou,

číháme v houštinách životních cest

a kradem' a kradem'.

Pro sebe kradem', pro pohrdlivé zdvižení hlavy

nad zakřiklými, závidícími davy,

pro pocel slávy,

ubohou měšťáckou čest.

A stále víc – – den ze dne – – den ze dne,

bez odpočinutí, pohovu, zastávky jedné!

V blýskavé vysoké kupy

se bez studu vrší vyrvané lupy.

Nové však loupežné vpády v království cizí,

stíhání plujících ostrovů zlata, jež bližší a bližší,

přece jen před námi do dálek mizí – – –

A obzor se úží... hladoví srdce... a chudne – –

Však víc – – ještě víc... pro hrůzný strach,

že zítra či dnes

z vysoké trávy u cesty kdes

smrt náhle se proti nám zvedne

a zardousí, zahrabe v prach...