Nepovolný.

Řekli mi kdys páni: „Starost máme,

nosíš krajem bludy;

dvůr ti dáme, znak ti uděláme,

zahoď dudy!

Ne-li, dobře, pomůžem si věru:

půjdeme tě udat,

přestaneš ty v krčmách za večerů

chase dudat!“

„Udejte jen, opatrní otci,

čiňte podle zdání,

nepřestanu chodit ve dne, v noci

po dudání.

Učiňte jen, tajní udavači,

chutě, bez ostychu,

což jsou popěvky ty moje ptačí

zdrojem hříchů?“

„Výmluva tvá napořád je stejná,

půjdeš do šatlavy,

při chlebě a vodě písní hejna

prchnou z hlavy!“

„Neprchnou, ty hlouběj váznou, pane,

věznit nedáme se;

zpěvem puká okno mřižované –

zniknu v lese!“

„Tak? no počkej, srazíme ti rohy:

novou kládu máme,

do té bedlivě tvé bludné nohy

zakováme.“

„Vaše nová kláda pukne sama,

zazpívám-li v trudu,

ukážu vám paty zas i záda,

volným budu!“

„A my v ústa vložíme ti ,hrušku’,

zaniknou tvé písně,

se stropu až dary padnou k lůžku

vlhké plísně!“

„Nezanikne přec zdroj písní zlatý –

stále budu pěti –

hojnost mi jich z každé veské chaty

v ústret sletí.“

„Tož zavřeme dudy!...“ „Též se zhatí,

nic vám nezpomůže:

žalářného dcera mi je vrátí

za květ růže.

Za květ těchy, který srdce hojí,

za kytičku zpěvů;

budu dudat – šelma, kdo se bojí –

na vzdor hněvu!“

„Pak rozbijem dudy! Zkrotneš asi,

smělý odmlouvači,

nebudou v nich ani lidské hlasy

ani ptačí!...“

„Budou! tím jen uškodíte sobě;

jeť v nich na sta duchů,

celý věk vám budou – ba i v hrobě –

kvílet v uchu!...“

Zalekli se páni takou zvěstí...

Šel jsem; oni z dáli

smáli se, leč zlostí v kapsách pěsti

zatínali. –