NEPOZNANĚ ZNÁMĚ

Své duše svaté tajemství

v Tvých očích, drahá, zřím,

jak plno třpytných kouzel chví

se celým bytím Tvým.

To bylo tehdá, – před rokem.

Ten kvapík, – masopust!

A po roce teď v srdci svém

květ bledý cítím růst...

To večer tiché něhy byl,

tak božské, duševní...

Proč vzdálený mi po něm kvil

dnes v duši teskně zní?

Já neznal Tě, mne neznalas!

A přece divný cit

té noci oba spojil nás,

jejž nelze zapomnít!

Jak Ty, též já dnes vzpomínám...

Ó, dítě, nemyslíš,

že oběma tak líp je nám,

že neznáme se blíž?...