NEPŘÁTELSTVÍ POLOŽIL JSI...

Nepřátelství položil jsi mezi mne a ženu.

A já poslušen příkazu Tvého na její líchu jsem vyšel –

nepřítel záhadný – a dobrořeče jejímu jménu,

v klíčící setbu pšenice jsem černé zrní koukole vysel.

Když barvou zrajících oranží prozlátly klasů zelené vlny,

váhavým krokem po mezích bloudil jsem tich,

hledal v šumící úrodě květy svých semen a viděl, bolesti plný,

že ani jediný nevzešel z nich –

neboť Ty, který jsi viděl rozpor mezi mým činem a slovy,

uspal jsi touhu mé setby na řadu let

a zaklel ji magickým gestem ve fialový

neopadávající a žíznivý duše mé květ.

A čím častěj jsem obhlížel úrodu cizí,

čím častěj jsem viděl proměnu klasů ve zlato ryzí,

tím hlubší smutek mi slzavé brázdy do lící ryl...

Pustnul můj dvůr – divočely úhory mé neorány,

zatím co já jsem – hospodář špatný – nad cizími lány

o setbě květů ohňových snil.

Hospodář špatný horšího soudil jsem přísně,

který nepoznal skrytého bohatství svěřených mu hrud,

nad nimiž za nocí zpíval jsem oslavné písně

a ve dne, vida jich úrodu skrovnou, hněvem a studem jsem rud’.

A když stál dvůr jeho v plamenech bolesti,

které sám, bezradný, nad hlavou zažeh’,

aby v nich uhořel na hořce chutnající prach,

v rojení jisker za praskání krovů zpíval jsem o štěstí,

a zahalen v dýmu a v tváři požáru zážeh

na lánu vytouženém jsem první přímou brázdu táh’...

Ale proč nyní, ó mstivý!

když lán můj tisíci plameny mé setby září

a chce jen pro mne jediným výkřikem máků kvést,

proč nyní, ó závistivý!

vysíláš stín mrtvého hospodáře s vyhublou tváří

rozsévat vzpomínek koukol do mých cest?