Nepravou stopou.

Nemohla jsem jít mimo tebe,

jako pramen nemůže téci přes vypráhlou půdu,

aby jí nenapojil svou vláhou.

Musela jsem tvou bolest vyvážit radostí

a vírou v štěstí.

Musela jsem v tvých představách pozvednout

zavržený obraz ženy.

Musela jsem ti povědět o nových cestách,

kterými nutno se brát,

až všechno zklame.

A ještě tak mnohé měla jsem dát!

Naučit dobru, jež nutno pěstovat v sobě

a objevit v druhých.

Naučit tajemství velkého míru,

jež vzniká z poznání a pochopení všeho.

Milovat krásu a naplnit jí duši.

Uvěřit v radosti věčno a štěstím svým

zapálit ohně ve výších

sobě i druhým.

Nejkrásnějšími vlastnostmi

a nejryzejšími ctnostmi

vybavila jsem tebe – svůj přízrak.

Nejvyšší krásou jsem tě prozářila,

největší milovala tě láskou.

Před velkými dary mé duše

malý jsi stanul.

Se silou odvahy její

zbabělost svoji jsi měřil.

Pro květ radosti pravé

nebylo v duši tvé půdy.

Prodlévat v kráse, ji přijmout

neměl jsi vůle.

Malátnost tvoje

bránila novou jít cestou.

Kol zahrad duše mé bázliv

mlhou jsi bloudil.

Neuměl's přijmout, ni dáti

víc, než by dovedli jiní,

kterým se žena jen líbí

v příznivě dané chvíli

a od níž spěchají k všednu,

když se jim po chvíli zazdá,

že poněkud s cesty si zašli.

Poznat a pochopit, přilnout,

na to ti nezbylo času.

K hluchým jen nesla se uším

nejsladší hudba mé duše,

slepé jsem učila oči

na velkou krásu se dívat.

V podzemí chtěla jsem marně

prodrat se paprskem slunce,

k srdci jsem promlouvat chtěla,

které se nechvělo citem.

A pramen, napojiv půdu,

nejhorší vzal z ní svůj podíl

jsa jejím zakalen prachem.

Daleko téci teď musí

písčinou života svého

struhami bolesti, v stínu,

než čistým bude zas zdrojem

sobě i druhým.