NEPŘEKLENUTÉ PROPASTI

Léto

uvadá pod modrým nebem.

Chalupy voní žitným chlebem.

Květinami rozbujenými

zahrádky se čepýří.

Sežato, v polích co bylo vseto.

Chasníci věsí s družkami svými

s průpovídkami prostodušnými

jařábů hrozny k vikýři.

Podzim se přede

znenáhla, jako rostoucí nemoci

v těle zvadlém a starém.

Silnicí rovnou jede

kočár za kočárem

prožloutlou alejí do noci.

Ještě mám v duši praskot zrání,

cinkot kos, teplo strání,

bouří tah, temnem šlehy blesků,

ptačí zpěv, nebesa v rybníku lesku,

u mlýna potok zřím téci.

Přeplněnou až nahoru

selskou zřím síň a komoru

spoustou tolika věcí.

Tím více si vzpomínám,

v šedivém jakémsi předměstí,

když se zas ocitám v městě.

Večer a v oživlém rozcestí

procitat počínám:

Z jakési nezaviněné viny

motat se postav zřím stíny,

vzdor jichž dí: proklínám!

Místa, jichž děs hlad vypoví,

úřady, města, hřbitovy.

Tovární siréna houká.

Ztracení vstalí od strojů muži,

valí se z továrny, k družkám se druží,

množství, naváté v cestě

zubožené čtvrti.

Plochých prsou jdou ženy.

Děti se u prahů popelí, vrtí,

nedoživené, hladové, chrtí,

z továren sirén chór ječí.

Bratři, sudbou zlou zasaženi,

odvetou pomsty nakaženi

mlčí dosud svou hroznou řečí.