NEPŘIŠEL JSEM SPOJIT...

Nepřišel jsem spojit, ale rozdělit;

lučavkou chci býti, která prvky dělí,

v noci béře spánek, ve dne duši klid,

štve ji od neděle výtkou po neděli,

aby neměl míru Husův kdysi lid.

Aby v jeho srdci červ svou hlavu zdvih’,

hlodal nitro jeho mdlobou zkolébané

kusadlem sta výtek palných, mučivých,

až by řekli mnozí: Nejsme hodni, Pane,

dávné minulosti, velkých předků svých...

Biče uzlovaté přišel jsem vám splést,

bych vás mrskal jimi jako Ježíš v chrámu,

nenesu vám míru vábnou ratolest –

žahavky a trní, bodláčí vám lámu,

které všude bují kolem vašich cest.

Rozbít jsem vám přišel brejle mámení,

jimiž trn a bodlák růžemi se zdály,

rudou zlatonosnou plané kamení,

pšeničnými poli pusté, holé skály,

zlatým vínem voda v kalném prameni.

Ať svou bídu zříte v celém úžasu;

jak vám vzali, čím jste byli velcí kdysi,

jak z vás učinili národ chuďasů –

ať své uvidíte pokřivené rysy,

vlas až zšediví vám hrůzou po vlasu...

Nepřišel jsem plakat, nepřišel jsem lkát –

svědomí jsem přišel vyburcovat líná,

ať vás lháři nazvou za den tisíckrát;

přišel jsem vám nalít horoucího vína,

ať vám nepřestane v nitru ohněm plát!

Ať vás pálí jako oheň hranice,

na níž sežehli vám pýchu vaší země –

ať vám žene plamen studu do líce,

že se vésti dáte jako ovce němě

od dědiců černých kleté Kostnice!

A když konečně vás pojme studu cit,

oživne snad zas vám obraz předků zbledlý,

poznáte, že jinak nutno hledat klid:

oddělit se od těch, kdož vás k Římu vedli...

Nepřišel jsem spojit, ale rozdělit!