Nepřítel.

Strachlín z sýdla rozkoše a

Slávy zaběhl v děsné houště,

Šerkou zakryl krásné tělo,

Hořem trýznil outlé srdce,

Kalil jasné čelo.

Stromli pohnul větví, plésal,

Mysle, že se otec blíží;

Zpěvli zaslechl, šálil sebe,

Že se v kráse nezkalené

Milá snáší s nebe.

Jak stín pustinami chodě

Nelekal se bujné zvěři,

Neděsyl se hrozné nocy;

Ach! vždyť po laskavé panně,

Po svém toužil otcy.

Měsýc svítil; jako v hrobě

Ticho vůkol panovalo,

Jenom žravé truchlivosti

V dobrém burácely srdcy

Ve vší divokosti.

Ve svém hoři zaslechl z lesa

Hlubokého slabé hlasy;

Co to? Stojí poslouchaje,

Zapomíná na svou bídu,

Běží v tmavé kraje.

Dívá se a trhá sebou,

Bože! uleknutím klesá.

Mraky protírá sy z očí.

Vracuje se, mužne duchem,

K předu směle vkročí.

Vidíť vraha otce svého,

Kata milovnice drahé;

Jak se v krvi topě kroutí,

Vzdychá, bolestí se klíčí

Jako slabé proutí.

Krev se do srdce mu žene,

Jedem rozpalují žíly:

Mámli nádhero tě v mocy,

Co jsy v blesku slávy svodné

Vynesl ortel otcy?

Odplatímli bezbožníku,

Ješto s posmíváním patře

Na rozkošnou milostivé

Panny krásu utišil jen

Smrtí srdce divé?

Zemři! Ach! co pomatenec

Mluvím? Y on člověk jest, a

K outrpnosti probuzuje.

S ustrnutím k starcy kleká,

Rány zavazuje.

V tom zří otce krvavého,

Bledá milenka se blíží;

Z ticha vybouřenec skáče,

Očma jiskří, zuby skřípá,

Zlostí trna pláče.

Zbuď se starče! zbuď se ze sna!

Jak hrom do duše mu křičí;

Znášli syna nešťastného!

Zemři bídná duše! že jsy

Střela muže ctného!

Vidíšli jak mstícým okem

Šlechetný stín k tobě zhlíží?

Jak ti v rajské nevinnosti

Krásná panna jeví muky

Za tvé ukrutnosti?

Proč se pane! k nebi nepneš?

Proč y duchů neusmrtíš?

Čili zhasla věčná sláva,

Zašli hajitelé tvého

Nelidského práva?

Zbuď se mrzký ukrutníku!

Cyť, jak ruka Páně tepe!

Darmo červ se v prachu vineš;

Jak jsy na sta lidí zabil,

Tak mou rukou zhyneš!

Z mdlob se vytrhl obnaženec,

Prohlížel a spatřil syna:

Jakby svět se na něj hrnul,

Prožeň nešlechetné srdce!

Řekl a hrůzou strnul.

Buď živ násylníku! by tě

Soudce trestal spravedlivý!

Vzhlédni na minulost syvou,

Ctnost a nevina tam kvílí

Pro tvou pejchu mstivou!

S potěšením bědování

Slyší duši svírajícý.

Starcy v srdcy vina hoří,

Ouzkostí mu zlaté hory,

Slávy blesk se boří.

Ach! jak přísným soudem Bůh, dí

Strachlín, vrahy potírává!

S vrchu pocty do hlubiny

Hanby sráží sýlu, valí

Muky na zlosyny.

Praviv otřásá se hrůzou,

Láskou srdce obměkčuje.

Jak syn hoje nepřítele

Lehčí trest, a cestu k štěstí

Vlídností sy stele.