Nepřítel.

Mé mládí jenom tmavou bouří bylo,

jíž zřídka slunce zářný svit se mih,

je hrom a déšt tak zpustošil, že zbylo

v mém sadě málo plodů zardělých.

Hle jeseň myšlének se blíží ke mně

a třeba, bych se rýče uchopil,

bych znovu odkryl zatopené země,

kde jámy příval vod jak hroby vryl.

Ty nové květy, jež zřím ve svých snech,

v té půdě spláchnuté jak mořský břeh

mystickou potravu zda najdou pro svůj zdar?

Ó hoře, hoře! Čas vše rve, co žije,

a temný Nepřítel, jenž v srdce vtíná spár,

z té krve našich ran jen sílí, tyje.