Nepřítel.

VE chvíli klidu, v jizbě osamělé,

když vše, co cítíme, je lad a vděk,

se zjeví tvář našeho nepřítele

a v zrak nám hledí jeho pošklebek.

To v srdci bodne; – a jako když dechne

na poušti vítr v náhlém nárazu

do fata-morgany, tak z duše všechné

to vidmo prchá rajských obrazů.

Rty sevrou se a hrdlo žlučí chutná. –

Tu náhle jak by anděl síní spěl;

má zrcadlo a šeptne: „Duše rmutná,

sem pohledni, – kdo tady nepřítel?“