Nepřítel.

Umíral mudrc: blíže jeho lože

zrak v slzách jeho věrný stoupenec

a přítel dlel. Duch kmeta v dáli těkal,

snad zkoušel k letu juž své perutě.

Tak míjel čas; tu náhle velký mistr

se vzchopil na loži a kynul žáku

a slabým hlasem pravil: „Příteli,

jdi ven, tam stojí muž, on ostýchá

se vejíti; ó prosím, jdi mu vstříc

a uveď jej, dřív umřít nemohu.

On jistě čeká – jdi a ulehči

tu těžkou chvíli jemu jako mně.“

Žák vyšel, ale chodba prázdná byla;

i vrátil se a mistru pravdu děl.

Ten usmál se a na svém dále trval.

„Když není na chodbě, jest před vraty,

neb na dvoře – sem vjít se ostýchá

neb stydí se – však jistě čeká tam,

jdi pro něho!“ Žák zlekán myslil juž:

„Snad šílí mistr můj,“ a na prahu

se zastavil a ptal se: ,Kdo je to,

jejž očekáváš v tuto hodinu;

je pozdní noc – ty nemáš přítele

ni příbuzných!‘ A mistr odvětil

s tím klidem, který s ním byl v životě:

„Můj nepřítel tam čeká, jdi jen, jdi

a uveď jej, neb on se ostýchá,

je venku jistě.“ Mlčel žák a šel

a netrvalo dlouho to a v jizbu

juž vedl muže, vskutku venku stál

a plaše oknem z dvora hleděl sem.

Jej přivedl, a cizí muž stál mlčky

a v mroucího se díval obličej,

a jeho tvář, dřív děsně kamenná,

jak v slzách tála by, se začla jasnit,

a ruka chvěla se. A mudrc klidně

děl, k stropu dívaje se: „V životě

stáls příkře proti mně, mou nauku,

mé snahy, zásady jsi zlehčoval

a tupil napořád a popelem

jsi otrávil mých skutků ovoce;

byls nepřítel můj – dobře, nevím proč.

Vím pouze to, že sliny nebylo,

jíž nebyl bysi potřísnil můj vlas,

vím pouze, každý kámen byl ti vhod,

když zaházet jsi mohl stopu mou,

a každý smích a každé žihadlo

jsi vítal, jen když já byl jeho cíl.

Proč nevím – vím jen, proč teď stojíš zde.

Ty mlčíš. Chtěl jsi dobro? Rovněž já

jen k němu čelil, odkud tedy záští?

Rci, odkud ona krutá nepřízeň,

to podezřívání mých ryzích snah,

ty pomluvy a stálé útoky?

A jestli myslils, jistě věděls též,

jak malé to vše v tváři věčnosti,

před níž se oba nyní chvějeme?

Jen ono proč mi pověz? Nemohu

přec mysliti, že tvoje ješitnost

neb neúspěch neb tiché sobectví

tě vedlo zapřít lidskou důstojnost

a zapomenout práva? Rci jen, proč

mým byl jsi nepřítelem? Teď jsi přišel

a já jsem věděl, že se dostavíš,

neb ono „proč“ tě rovněž tíží v duši.

Teď mlčíš jako já, ty neznáš je,

a to jest velké moje smíření

a pokání tvé. S bohem, příteli!“

A zrakem stále výše upřeným,

jak stíhal by již ducha perutě,

mu ruku podal. – Ruku mrtvoly

tisk onen cizí muž a hořce plakal.