NEPTEJ SE...

Já rozšířil jsem hranice království

tvých pyšných pohledů.

Neptej se, kolikrát proklel

okov svůj shrbený otrok.

A průkopy světla tvého, kterýms’ kráčela

do mne, tak bolely.

Neptej se, v jakou tmu klesal jsem,

nemoha ňader jas odrazit.

Dobyla jsi ze mne rozkoš neznámou,

a nad kterou jsi zvítězila.

Neptej se, jaký jsi vzbudila smutek,

s nímž v boji podléhám.

Po vítězném tvém vjezdu zůstaly

rozhrnuty všechny opony.

Neptej se na chlad z těch propastí vanoucí,

kterých mi překlenout nelze.

Rozšířil jsem hranice království

tvých pyšných pohledů.

Neptej se, kolikrát proklel jsem,

básník, tvou marnost!