NEPŮJDU DOMŮ,

NEPŮJDU DOMŮ,

nemohu spát,

z oblak hvězda se dívá,

kouzlo růží se ztmívá,

komu jen, komu

lásku svou dát?

Milenkám spícím

na hřbitovech

pod chudičkými drny

růže vtisknout i s trny,

práchnivějícím

vyloudit vzdech?

Živým, ach, živým

čekajícím

v lásky úděsné muce

vázat nohy a ruce,

toužením tklivým

zrak zkalit jim?

Výsostem krásy,

hlubinám snů?

Ach, má láska jest kleta,

příliš z tohoto světa,

spálí mi řasy,

než uhasnu!

Žárlivě střežím

její si dar,

třebas pustoší duši,

co na tom, zda se sluší,

že před ní ležím!

Tvrdý má spár!

Miluji zemi,

růže a smích,

ňadra bílá a zlatá,

slzy, bídu i kata

i úděs němý,

smrt v temnicích.

Ale jen komu,

komu jí dát,

když se v kalichu dusí,

když již rozkvésti musí,

co vzít jí domů

pro její hlad?

Mrtvé i živé

necháme spát.

Ale nemohu v tísni

lásku nevolat písní,

umřít a dříve

nemilovat!

Nenarozená,

nerozkvetlá

v zářích budoucí slávy

skrývá dětství květ žhavý,

ach, netušená,

květ ze světla!

Pro svatou krásu

nezrozených,

které pro nás žít přijdou,

díky za smutek s bídou,

za úděs časů,

za krve smích!

Nádherou jasnou

vykvetou z tmy,

čisté pro oběť krve,

duše ukojí prve

nadějí krásnou

a radostmi.

Oh, která, která

bude z nich má,

po níž vzpíná se víra,

naděje, láska sirá,

když v srdci šerá

plouží se tma!