NEŘÍKEJ NIKDY.

Neříkej „nikdy“ a neříkej „já“ neb „my“.

Stojaté vody bystré větry vybičují.

Nějaký osud nad vším pracuje neznámý.

Nad idylickým koutem blesky se zažehují.

Všecko co stojí a nehne se, mrtvé, ztrnulé,

epochy, které byly, v tom cítíš stojícím slovu.

Něco, co dožilo, dávno co hrdé, zesnulé,

dávno již nemá záchrany, obydlí, krovu.

V staletém chrámu vše pusto z víry beze hvězd,

starých gild domy převratné živly hostí.

V života krčmě, kde všichni se scházíme, živo jest,

jako v strannické louži neb v směrů neomylnosti.

Mrtvé a přežilé všude myšlenky ztrávené

zasloužilý svůj život ukončují tichý.

Jako ty měšťanské, důstojné rody, znavené,

zbyly tu s troskami raněné rodové pýchy.

Loučí se s námi patricijskými pozdravy,

jako ty štíhlé domy s podloubími.

Hřbitovní kříže a andělské, bílé postavy

s rozpadávajícími se záhrobími.