Nero.

Svým duchem dravec, v srdci chlipnosť feny –

opuchlý Nero po zábavě práhne;

a psem se vztěká, neb kam ruku vztáhne,

až na dno číše chtíčů vyprázdněny.

Krev lidská, víno, hry a vilné ženy...

jak hříčky muži z doby dětství drahné,

aj nový pohár sobě k ústům nahne:

„Křesťany sady chci mít osvětleny!“

„Nuž, palte!“ křičí stoje u arkýře.

A kdy zřel starce, ženy k trámcům spiaté,

oblité smolou, zachechtal se. – Zvíře!

Však zlostí bledne, nebo jásot z davů

až k němu letí přes hlučící vřavu:

„Pro Tebe, Kriste, a Tvé jméno svaté!“