NERUDOVY RŮŽE!

S břežanských lesů patřím ku Zbraslavi

úvalem roklin, porostlin a skal;

čarovný pohled! Krok se pozastaví,

jak by se do srdce Čech zadíval.

Také tak věncem horstva objímána,

po nichž to šumí rozevlátý hvozd;

sluneční úsměv políbí ji z rána,

v hor prsten zasazenou jako skvost.

Tak tiše oddechuje, něžná, snivá,

pod blankytem jak křídlem anděla;

miluje mír a práci, kterou tklivá

by píseň rodná doprovázela.

Však marně hledáš růže Nerudovy,

jež by ji kol dokola věnčily;

vyhnaly posud jenom do trnoví,

snad jsme se z lásky záhy vyžili!

Pryč s nenávistí z našich českých hrudí,

pryč proti bratřím se msty odvetou;

pryč se sobectvím, které v srdcích studí...

Víc lásky! – a ty růže pokvetou!