Nervosní básníci.

Jak struna napjatá jich srdce chví se stále,

tón ostrý, vysoký z ni ve výkřicích stoupá,

žen krása spila je a v smutné sny je houpá,

kde bolesť vidí jen a hrůzy neskonalé.

Ač pustí nevěrci, mrou u oltářů touhou,

jich duše skeptická se v kadidla dým vpila,

své modly strhali i křídla víry bílá

a k nebi lichému přec chtějí nocí dlouhou.

Ta duše ospalá se vůní květin vleče

a parou nad řekou se táhne ku měsíci,

v svých věčných záchvěvech jak dívka tancující

je nožů nad hroty a lesklým ostřím meče.

Kdys práhli k výšinám a k ideálu žízní,

sny svoje halili jen v jas a do lilií,

teď k zemi padše zpět slz lidských rmuty pijí,

jich píseň nad hroby vždy dissonancí vyzní.

A ještě po smrti dál květin vůní lkají

a svitem měsíce jdou k náměsíčním ženám,

jdou v duše nemocné, v tón písní, kterým sténám, –

a znova žijíce zas znova umírají.