NERVY.

Jak struny napjaté se stále třesou

ty z mozku k duši telegrafní dráty.

Náš celý bol i resignaci nesou;

náš celý život, svadlý lupen svátý

se stromu kosmu jimi nešen pílí

kams k neznámému, tajemnému cíli.

A Osud, virtuos, je stále ladí

vždy výš a výš, až zní tak tence, nyvě,

jak noční můry let, když do kapradí

se večer snáší na setmělé nivě;

zda ví, co vydrží, zda ví, kdy puknou,

až v srdci v ráz vše bolesti se shluknou?

Ach, o to se ten tyran málo stará,

vždy najde něco, čím je dále bodá,

až třeští v hlavě to, až oko hárá,

a člověk levně pár dnů žití prodá

za krůpěj morfia, by ku závrati

moh’ na nich Satan sonatu svou hráti.

A nervy bolí – duše klidu hledá,

a nervy bolí... Pod eunuchů biči

druž otroků tak neúpěla smědá,

jíž obelisk se v palný azur týčí.

A nervy bolí, až krev bolest střebá.

Proč? – Pro kus lauru nebo pro kus chleba.

Ó rozechvělé struny našich duší,

moderních lidí inkvisiční skřipce!

Nám v skráních, v srdcích jakýs kovář buší,

co v sloku taví se nám mozku ždibce;

ta stkána uměle se zdobně nese,

co pod ní nerv se odhalený třese.

Jak rád tu sním o recích starověku,

již nazí hřměli na divokých koních,

v plam skákali neb rozvodněnou řeku!

Co nervy jim? Ach, nevědělo o nich

jak z bronzu lité tělo athletovo.

Čin znali, váhání ne Hamletovo.

Jich matka Hygea, to velké zdraví,

jež ztratili jsme o chléb v boji denním,

na prsech jejích lidských synů pravý

rod visel netknut červem zkázy, sněním.

Krev s kamenného stírajíce mlatu

zisk boje znali jen, ne boje ztrátu.

Ty doby síly, doby zdraví kde jsou?

Ó nervy, zdroje moderní té hlízy,

ó slyšíš je, jak chví se a jak třesou

pod neuprosným nožem analysy,

co život jimi sdrán a nesen pílí

kams k neznámému, tajemnému cíli.