NESESMILNÍŠ.
By R. Bojko
Na počátku bůh byl a všemocné pohlaví,
odvěké, nezničitelné látky,
zvířat a hmyzu, rostlin a zkypřených hrud
věčný hlad sladký;
dobrého boha radostná setba,
jíž zaset a požehnán pozemský luh,
bolestná, ponurá kletba,
kterou je připoután ke druhu druh,
a pod kterou sténá užaslý duch.
Ó veliké pohlaví, květů a semen,
muže a ženy, rodů a plemen,
sebezáchovy odvěký pud!
Ale jak slunce, zemi a měsíc,
jak tesklivě šumící vody,
také je k svatému účelu
stvořil veliký, neznámý bůh.
Všemocná příroda, poslušná němě
rozkazů jeho, s úsměvnou radostí věšejíc
– jak velekněz moudrý na šíji bůžků –
na mladá, dorůstající těla
tisíce svůdně lákavých zdob –:
chtěla, by žena v mužovo objetí spěla,
by proto druh odnášel oddanou družku
k bílému lůžku,
by od věků do věků pučely,
rostly a obnovovaly se pozemské rody,
by tak byl překonán, přemožen země
bezedný, věčně hladový hrob.
Ale ty obstárlý, všeho zkušený,
s cynismem tlustých porodních bab
přicházíš z tmavých uliček ve velkoměstě
přímo k své důvěrně oddané nevěstě,
svého pohlaví otrok a rab.
Ze zakouřené hospody v pozdní hodiny
vracíš se do své rodiny,
bys vilný a opilý, supě
na klínu ženy, poddávající se tupě,
s odporem, ze zvyku jen,
život dal chorému dítěti.
Omámen knihou (krásné francouzské zboží,
jež na trhy ducha házejí pro trochu zisku,
velký trest boží
za sladkou svobodu zisku),
ženu svou k rafinovanému objetí,
k šíleným výbuchům krve uměle dráždíš,
jež cizí a neznámé zvířeti –
lhostejně vraždíš v ní stud.
Jen pro ladné dráždivé půvaby slavena,
nudou světnic a kuchyň znavena,
starostí o chleba zbavena,
neznalá dalekých radostných snah:
sklouzavým pohybem ňader a boků,
závanem vůně ze šatů
při každém kroku
vede tě ve svou komnatu
přes mrtvých úmyslů práh.
A kdyby tě aspoň nový plod lásky vyvésti směl
z těžkého, chmurného zajetí
zhroucených, zpocených těl!
Však přijíti nesmi a nesmí –! Vždyť poznovu
bylo by nutno se přikovat k nudnému domovu,
jak na vzácnou hostinu zabloudit v hospodu
jednou za týden jen – –!
Poznovu s úsilnou žádostí chtivou
tančiti za chleba průhlednou skývou,
zahánět spánek i vilně rozkošný sen – –!
Vždyť žena vždy k lásce a rozkoši ochotná
zase by musila zasednout v kout!
Vždyť znovu by těhotná
z domu se nesměla měsíce hnout!
Zase nést bolesti hrozných porodů,
utrhování se útrob, rány a body jakési dýky
a ostrého meče.
Zase to svíjení se, křeče,
kaluže krve, jež po bílých povlacích teče!
Zase ty cizí, zvířecí vzkřiky,
úpící vzlyky
divoké bolesti, malomoci!
Zase ty zoufalé, dětské nemoci,
v úzkostech probděné noci!
Zas bolestný úžas nad ztrátou poslední krásy
hluboké vrásky, vyrvané vlasy,
zploštělá prsa, rozkydlé břicho a boky,
zavření s dítětem po dva, tři roky
v samotu světnic, plačící kout.
Tak smilníš a smilníš – – Z opilství, nudy a návyku
převracíš boha a přírody radostný řád.
Sebe a ženu, národ svůj, společnost, stát
strhuješ za vzdechů rozkoše k zániku,
k rozkladu síly své, v hrozný, předčasný, osudný pád – – –