NESESMILNÍŠ.

Na počátku bůh byl a všemocné pohlaví,

odvěké, nezničitelné látky,

zvířat a hmyzu, rostlin a zkypřených hrud

věčný hlad sladký;

dobrého boha radostná setba,

jíž zaset a požehnán pozemský luh,

bolestná, ponurá kletba,

kterou je připoután ke druhu druh,

a pod kterou sténá užaslý duch.

Ó veliké pohlaví, květů a semen,

muže a ženy, rodů a plemen,

sebezáchovy odvěký pud!

Ale jak slunce, zemi a měsíc,

jak tesklivě šumící vody,

také je k svatému účelu

stvořil veliký, neznámý bůh.

Všemocná příroda, poslušná němě

rozkazů jeho, s úsměvnou radostí věšejíc

– jak velekněz moudrý na šíji bůžků –

na mladá, dorůstající těla

tisíce svůdně lákavých zdob –:

chtěla, by žena v mužovo objetí spěla,

by proto druh odnášel oddanou družku

k bílému lůžku,

by od věků do věků pučely,

rostly a obnovovaly se pozemské rody,

by tak byl překonán, přemožen země

bezedný, věčně hladový hrob.

Ale ty obstárlý, všeho zkušený,

s cynismem tlustých porodních bab

přicházíš z tmavých uliček ve velkoměstě

přímo k své důvěrně oddané nevěstě,

svého pohlaví otrok a rab.

Ze zakouřené hospody v pozdní hodiny

vracíš se do své rodiny,

bys vilný a opilý, supě

na klínu ženy, poddávající se tupě,

s odporem, ze zvyku jen,

život dal chorému dítěti.

Omámen knihou (krásné francouzské zboží,

jež na trhy ducha házejí pro trochu zisku,

velký trest boží

za sladkou svobodu zisku),

ženu svou k rafinovanému objetí,

k šíleným výbuchům krve uměle dráždíš,

jež cizí a neznámé zvířeti –

lhostejně vraždíš v ní stud.

Jen pro ladné dráždivé půvaby slavena,

nudou světnic a kuchyň znavena,

starostí o chleba zbavena,

neznalá dalekých radostných snah:

sklouzavým pohybem ňader a boků,

závanem vůně ze šatů

při každém kroku

vede tě ve svou komnatu

přes mrtvých úmyslů práh.

A kdyby tě aspoň nový plod lásky vyvésti směl

z těžkého, chmurného zajetí

zhroucených, zpocených těl!

Však přijíti nesmi a nesmí –! Vždyť poznovu

bylo by nutno se přikovat k nudnému domovu,

jak na vzácnou hostinu zabloudit v hospodu

jednou za týden jen – –!

Poznovu s úsilnou žádostí chtivou

tančiti za chleba průhlednou skývou,

zahánět spánek i vilně rozkošný sen – –!

Vždyť žena vždy k lásce a rozkoši ochotná

zase by musila zasednout v kout!

Vždyť znovu by těhotná

z domu se nesměla měsíce hnout!

Zase nést bolesti hrozných porodů,

utrhování se útrob, rány a body jakési dýky

a ostrého meče.

Zase to svíjení se, křeče,

kaluže krve, jež po bílých povlacích teče!

Zase ty cizí, zvířecí vzkřiky,

úpící vzlyky

divoké bolesti, malomoci!

Zase ty zoufalé, dětské nemoci,

v úzkostech probděné noci!

Zas bolestný úžas nad ztrátou poslední krásy

hluboké vrásky, vyrvané vlasy,

zploštělá prsa, rozkydlé břicho a boky,

zavření s dítětem po dva, tři roky

v samotu světnic, plačící kout.

Tak smilníš a smilníš – – Z opilství, nudy a návyku

převracíš boha a přírody radostný řád.

Sebe a ženu, národ svůj, společnost, stát

strhuješ za vzdechů rozkoše k zániku,

k rozkladu síly své, v hrozný, předčasný, osudný pád – – –