Neshody.

Já přeubohý parobek

do skal a hor mne osud vlek’,

na hradské štěrek tepu –

a tak se světem klepu.

Zemčáků málo, z kopanic

přehrsťka ovsa, reže nic,

a dlaňkou nízké trávy

nespravím půlku krávy.

Chaloupka jako ptačí klec –

krpčata samý příštipec,

klobouček nemá střechy –

jaj, kde tu nabrať těchy?

Rád bych nachytal do kapes

teplého slunka v pláni kdes,

však zase tu je „kdyby“ –

u kapes huňka chybí.

A kdybych tu snad dostal v dar,

přec přišlo by to všecko v zmar,

pramaloučko bych lap’ si,

scházelyť by zas kapsy.

A tak to vázne tu i tam,

a červeňákli vydělám,

chtí ho mít v kongregaci

co plat za svoji práci.

Já přeubohá mizina,

i ňádra tepe cizina,

a přec při každém tepu

jen kloním se a klepu.