NESLYŠÍTE

V kterou říši nedohlednou,

zde anebo nad hvězdami,

odešli jste vy, co jednou

meškali jste mezi námi?

Tažní ptáci za večera

tratící se v nebes šedu,

lodě zniklé do mlh šera –

není po vás ani sledu.

Na jaře se ptáci vrátí,

vlnou troska splývá k tesu –

ale po vás marno lkáti,

sledu od vás k nám ni hlesu.

Vy, co jste nás milovaly,

duše vroucí, dobré, čisté,

jak vás voláme tam z dáli,

neslyšíte, – přišly byste.