NESMĚJTE SE!

Ó, nesmějte se mně, že trpělivě

tak často čekám na pokraji lesa,

až pod strání, jež zvolna k trati klesá,

vlak supající požene se divě!

Slyš, na strážního domku stříšce rudé

se ozval signál – brzy vlak tu bude!

Jen přichyl ucho trochu ke koleji

a poznáš jeho dunění již z dáli,

jež ozývá se stále zřetelněji...

Hle, jak se náhle obzor tamto kalí!

Jen malý zprvu mráček dýmu zříš,

jenž vteřinami roste, – nyní již

to hustý oblak, za nímž slunce bledne.

A rychle z dálky téměř nedohledné

se hukot blíž a blíže k tobě nese

i v blízkém již se ozývaje lese.

Teď zapiskl stroj parní pronikavě –

a hukot rázem umlknul; to právě

vlak v záhybu se octl pode strání.

Hoj, teď vyrazil z něho lítou saní,

vždy letí blíž, sloup dýmu chrlí z tlamy,

již pod nohou se země otřásá mi,

vran vyplašených hejna rychle v děsu

se zdvíhají a s křikem letí k lesu,

již kolejnice chvějí se a zvoní,

teď větrem stromy u trati se kloní –

ha, již je tu, již vedle tebe bouří!

A nyní stroj, jenž zahalen je v kouři,

pak řada vozů s okénky, v nichž vidí

tvé oko sotva obrysy jen lidí, –

vše před tebou se mihne jako sen,

jenž probouzí však upomínek řadu.

Teď poslední vůz ještě vidíš jen

a rudou svítilnu, jež visí vzadu, –

pak zdá se ti, že vlak se v sebe ztrácí...

Klid dřívější zas v krajinu se vrací,

jen ještě v dálce mizícího stroje

se ozvalo teď slabé zapísknutí. –

Ach, nesmějte se! Nevím, co mne nutí

zřít v obrázku tom poesie zdroje.