NESMĚLÉ JARO.

Při radostech svých na své boly nezapomínáme,

v dnech jasných vzpomínka se vrací v šeré noci zpět.

Co přijde, nepřekvapí nás. Hned od včerejška zítřek známe.

V nedůvěře se chvějeme, když o jaru nám říká pukající led.

Polibky naše, květy nerozvité, umírají,

když zaleknem se možného chladu krátkých ještě dnů.

Hle, bystřiny už jarem zpívají a hrají:

mne vidí ptáci opuštěného a tebe samotnu.

Z objetí paže vyprostily se, kroky se náhle rozdělily,

sám hledím na západ, když večer volá zvon.

Tuším tě v dálce – – – Bloudíš jak přelud bílý

a píseň tvoje jásavá se v dlouhý proměnila ston.

Jdem, ty někde na jihu, já na severu,

cestami, které bolestí jsou tisíckráte proklety.

Smutky jak polibky tvé z náruče noci roztouženě beru,

a ty smrt dýcháš s hořkou vůní mýtiny, té živoucí a rozekvetlé palety.

Mraky jsou jako my: nekropí marně slzami.

V jich stínu stejně jak v slunečním jasu jdem’.

Planeta kvete – – – I naše slova nesmělými hoří barvami,

když cestou slunce, hvězdy, zemi apostrofujem’.