Nesmělý hoch.

Hahaha, tys galán hezký,

hochu, hochu, jdi radš domů,

sedni v koutě, tam si hrej,

věru, smát se musím tomu,

ty jsi galán, hochu, jej!

K smíchu jsi to, chlapče malý;

já mu z lásky shodím šaty,

tílko mé ho k sobě zve,

on však rudne, rozehřatý,

chví se, bledne, nenene!

Proč jsi tedy přišel ke mně,

abys tady stál a čekal

úzkostlivý v strach a chvat? –

myšlenkou si radost nekal,

pojď se mnou se milovat.

Vše se jistě zalíbí ti

v náruči mé, hochu milý,

pojď jen směle ke mně blíž...

v lásce jak se slastí šílí

na mých ňadrech, uvidíš. –

Hahaha, tos galán hezký!

nechoď tedy za děvčaty,

máš-li strach před tělem mým,

pod sukně se dívej, zlatý,

doma pannám dřevěným.

Jak možná v tvá slova, ženo, víru mít,

když vidím kol tvých bledých skrání

pozvolné umírání

jít? –

Nepůjdu k tobě, byť lásky štěstí

mi na tvých ňadrech mohlo zkvést,

za těmi květy nedám se svésti,

v nichž vím, že smrt ukryta jest.