Nesmělý milovník.

Tak pravidelně k podvečeru

k ní na návštěvu chodíval,

způsobně v dveřích ukláněl se,

políbil ruku. A nic dál.

Pak s upejpáním dvorně sedl

a šátkem stíral čelo, líc –

ze zima je či slunko hřeje,

jí vážně sdělil. A nic víc.

A mnohdy začal rozpačitě

cos náhle šeptat zardělý,

tu naděj se jí v srdce kradla:

ach, snad se dneska osmělí...

Však, běda! Neřek’, co měl říci.

Jen v omluvu cos zakoktal

a způsobně zas rozloučil se.

Políbil ruku. A nic dál.