NESMÍRNÁ DÁLKA

Nesmírná dálka k tobě ode mne!

Chce více, nežli v sobě nalézám,

můj rvavý žal: to cosi vzájemné

tak stejně cítící i k světlům, tmám.

Ty jistě voláš mne, když v pláči zní

můj výkřik beznadějný! Poslouchám,

jak sladce velíš: „Srdce netrýzni,

kdo milován byl, nikdy není sám!“

Kdo milován byl, nikdy není sám

a není sám, kdo žhavě miloval:

minulost vejde v tichý jeho chrám

a obnovený život srdce v žal.

Tys odešla mi, nejvěrnější z všech,

největší lásko! Ale skutečnost,

žes byla, trvá v nadsmyslných snech,

jež rozpínají k břehům tvým svůj most.

Máš pravdu, jsme tak spolu tajemně,

jak se sluncem a lunou, hvězdami

zem’ smutná! Světlo tvoje žhne ke mně

a žalem zahynouti nedá mi!