NESMRTELNOST.

Není to tentýž pták, jenž zpíval v loni,

má jiné peří, jiný let a hlas?

Ach, píseň jeho lká tu, dýchá, zvoní,

neumřel, žije, lítá, zpívá zas.

A byl to pták snad jiný před sto lety,

a jiná píseň, v lese zrozená?

Kdo by to poznal! Stejně padá v květy

i jeho nesmrtelná ozvěna.

A tytéž květy po lukách se vinou,

po březích rostou, po větvích,

a rozkvétají v lese nad pěšinou,

a co svatebních věnců bude z nich.

Zas klasů polem tekou zlaté řeky,

a skřivan k nebi letí nad nimi:

tak prchnou staletí a dlouhé věky,

a květ, pták, motýl – budou stejnými.

A když se někde jinak pírko zbarví,

to všecko bude jako mžik a sen,

hmyz tentýž obrodí se z jiné larvy

a žije nesmrtelný, nepohřben.

Umírá život? Ne, jen do sna klesá,

by dále žil a k novým dějům vstal,

ať malý, velký – trpí, roste, plesá

a snaží se, by nikdy neustal!

A člověk, jenž své srdce k nebi zvedá,

byl ten zde? Byl. A tentýž? Od věků!

Co minulost se rozpadává šedá,

je věčnost dána v plénky člověku.

Ať modlil se neb stavěl bůžky zlaté,

ať v boji zápasil neb oral zem,

ať krotil myšlénkami živly vzňaté –

ať hledal, zpytoval – –: byl člověkem.

A všecka práce, která lidstvo vedla

až tam, kde jest, ta šíří duši všech,

a kdyby velká, zlatá jména zbledla,

zas vyzlatí se mocně na dětech.

Zas žije člověk, který myslil, cítil,

obrozen stokrát, stejný podstatou,

jenž nesčetněkrát srdce kráse vznítil

a duši otevíral bohatou.

A nesmrtelnost, jež se nad vším vznáší,

jež chce, by včera mělo svoje dnes,

z kterého zítřek nesmrtelný raší,

ta zákonem jde šíře od nebes.

Ta nesmrtelnost růži poupě dává

a je to Boha první z tvůrčích sil,

se srdcem zmizela by světu hlava:

Bůh nesmrtelnost – láskou posvětil.