Nesmrtelnost.

Snad Akmé neznámá to přišla k stínům hrobů,

kde, mrtvý básníku, tvůj šedý popel spal,

a zázrak věčnosti ti pro budoucí dobu

v tvůj obraz kamenný ret její vylíbal.

Co byly polibky, jež za živa tě hřály,

co jásot života, jenž spíjí k závrati,

zde proti věčnosti, již velikou ret malý

sem s tichou modlitbou v tvůj obraz líbá ti?!

Ó, slávy zázraku, mne také jala touha

tvůj pohár zlacený v své smrti vypiti,

žít písní minulou v ta příští léta dlouhá,

růst vzrůstem budoucna a věkům zářiti.

Leč dneska v modlitbách bych umřít přál si snivý

prost vášně života i slávy výkřiků,

bych našel po smrti jen jedněch retů divy,

jak ty’s je nalezl, můj mrtvý básníku.

Jak ty’s je nalezl a jistě věčně cítil,

ač ve prach proměněn a lživých citů prost,

když zázrak polibků se na tvůj obraz řítil,

a v píseň beze slov tam budoucnosti rost.

Rád umru předčasně a neznám choutkám davů:

když srdce mého prach, jenž ve tmách bude spát,

má Akmé vyhledá – tvou nesmrtelnou slávu,

ó, mrtvý Catulle, já odpustím ti rád!