„NESMRTELNOST“.

Básníku dneška, myslíš na vavříny,

jež na tvém jmeně pro vždy ležet budou,

až kosti tvoje skryje vrstva hlíny,

a národu že knihy tvoje zbudou?

Tak Ovid snil, tak Horatius kdysi,

tak Byron, Puškin, Mickiewicz a jiní,

Vrchlický u nás (sám též, bláhový, si

já troufal tak – no, nevěřím už nyní).

Je dosti už, že octne se tvé jmeno

v čítankách, v literární historii,

to ono bude suše pochváleno –

leč žíti budou jenom ti, kdož žijí.

Jak mrtvý brouk ve sbírce přišpendlený,

jak suchý květ se do herbáře klade,

jak krystal v školní skříni uložený –

toť bude význam tvůj pro duše mladé.

Žít budou pouze ti, kdož právě žijí.

Kdož sešli s očí, ti se z duše ztrácí,

čas proudí dál, má svoji poesii

a k těm, jež minul, už se nenavrací.

Snad samotář jen, podivín, jenž skrytě

v snech zavřen svojich žije všeho stranou,

s gourmanda zvláštní chutí najde si tě

a staneš se mu četbou milovanou – –

tak zahloubával se kdys do Vergila

mnich středověký, v cele osamělý,

a nevěděl, čím vřava lidstva žila,

neb Ihostejen mu svět byl tehdy celý.