NESOUZVUK

Někde se to stalo.

Na konec světa

jsou ještě taková srdce kletá;

v pouzdrech svých práchnivějí,

všemu se podiví,

ničím, co zřela, neumdlí,

za živa v odříkání tlí.

Takové srdce má žena moje:

Dal jsem ti srdce, dej mi svoje,

duši svou upsal jsem ti zpit,

proč mne chceš, ženo, zahodit?

Neříká nic a jenom se dívá,

slova jak psala by uhrančivá

bodnutím nože, které dí:

Máš-li mne rád, tak odejdi!

U okna stojí, do noci zírá.

Ženo má, kde je tvá láska a víra?

V pohledu jejím neblahém

noc temná je jak za prahem.

Je živoření to jen bídné;

ať křičí, spílá raději

než pohled, při němž krev mi stydne,

a zmírá láska s nadějí.

Proč nemohu jí povědět,

by nezvala to nevěrou,

ač tulákem jsem, musím v svět,

ji rád mám silou veškerou,

že pohledem svým zdržuje mne

od práce, lásky, od letu,

když v očích jejích vidím temně

setkání chvíli prokletu.

Odejdu jednou, nevrátím se,

když vyčítat mně neumdlí –

a žena moje srdce svoje

k obrázku mému přišpendlí.