Nestálí druhové

Bílý oblázku ty podél břehu,

jindy zastavuješ vlny v běhu,

že tvé bílé líce hravě máčí,

že se kolem tebe hravě stáčí,

že ti pěkné báje šepotají,

o matičce že ti povídají, –

jindy tak – však dnes jsi bledý, suchý,

dnes jsi osamělý, němý, hluchý.

„Ano, ano, tak to bývá v světě,

jediný den přátelství že zhněte!

Podlé toho, jak se přítel chová,

objeví se duše přítelova;

v zájmech vlastních jak se chová všude,

poznáš také, jakým k tobě bude.

Jedna matka nás vše uplodila,

jedna hora nás vše porodila;

oblázek mne, jejž teď vlastní tíže

k životu ustálenému víže,

drobný písek, jenž tu na dnu leží,

i tu vlnu, jež zde přes něj běží.

Dlouho žil jsem s pokrevenci svými,

až jsem seznal, že jsou vrtkavými.

Přišel včera mladík podél břehu,

v tváři plamen, v oku jakous něhu;

dlouho, dlouho na břehu zde seděl,

dlouho, dlouho v druhou stranu hleděl.

Náhle vyskočí a zařve zlostně,

dojmuloť ho jaksi přežalostně,

že dle vody kráčel druhou stranou

pěkný mladík s přerozkošnou pannou.

Jako sokol střelhbitou rychlostí

ku lodičce kvapil v divém běhu,

srazil kopnutím ji náhle s břehu,

že až bolně zaskřípěl břeh zlostí;

jeho vesla mocně zafičela,

že se voda zlostí rozsyčela;

jeho sochor mocně na dno sklesl,

že se písek zlostně k výši vznesl.

Včera zlostní, dnes zas zcela jiní –

smutno, že i k pomstě jsou tak líní!

Včera loďky hlavní nepřátelé –

dnes se loďka houpá k moři směle,

voda sama dál ji zakolíbá; –

včera mládce hlavní nepřátelé –

na břehu dnes mládec tiše dřímá,

písek nohy jeho obejímá,

vlna ve modrá ho ústa líbá!“