Nestálost.

Hořké slze z očí plynou;

Všecky radosti mne minou.

Když můj duch si rozjímá,

Že zde žádné radování:

Nenalézá setrvání,

Žalostnost mě pojímá;

Jako šípka, jako hlas

Letí, mine vrtký čas.

Člověk v větru zámky staví;

Vždy se nadějí tou baví,

Že mu líp se poděje;

Dřív než na ni slunce svítí,

Již již přebolestně cítí,

Jak ho svedla naděje;

Čím se v mysli těšíme,

Toho často želíme.

Komu včera věnce vili,

Jehož zdraví všudy pili,

Toho jala krutá lest;

Komu třpytěly se tváři

Jako oblesk zorní záři,

Zhas’, kdež jeho krása jest?

Stkvělou lící zardělost

Potáhla teď zmrtvělost.

Líbezně se nebe směje,

Větřík lichotivo věje,

Celý svět se raduje:

Vichřice v tom rozlobená

Mračna ohněm obtížená

V sivý chůmáč shrnuje;

Blesky křížem létají,

Hromy hrozně řechtají.

Osení se bujně vlní,

Kvítí blahem srdce plní,

Hrdě čnějí hájové:

Zůřivá v tom voda supá,

Všecku okrasu tu zdupá;

Jenom smutní zbytkové,

Jenž z té pousty hledějí,

Tuto zkázu jevějí.

Však proč zaklínati změny?

Tyť i mají zvláštní ceny,

Moudře uřídil je Pán;

Kdo ty stezky vyšetřuje,

Jimiž Bůh vše stanovuje,

Tomu je klíč mocný dán,

Aby v chrámě moudrosti

Shledal jejich vzácnosti.