NEŠŤASTNÁ RODINA.

Sedí vdova, zahalená smutkem,

pohřížená v nevýslovné hoře...

Mlčky sedí, jako na přestole,

v dědičném svém starodávném sídle;

vážně hledí s čelem zamyšleným,

na němž skví se vínek majestátu.

Rouška smutku halí její líce,

ubledlé, leč ušlechtile krásné,

a v tom jejím velkém, modrém oku

Iskne se slza, vzdechem vyroněná,

jako bílý na blankytě mráček.

Nepohnutě sedí zamyšlená,

jako hora, obestřená mlhou –

její duše, zdá se, uletěla

od nemilé, smutné přítomnosti

k upomínkám velikým a slavným...

zalétajíc na perutích touhy

k budoucnosti, bohdá, veselejší...

Při ní dvé se milých dítek baví:

švarný synek, ještě nedospělý,

se sestřičkou mladší, roztomilou.

On se dívá v rozloženou knihu

na obrazy dávné minulosti,

vypráví jí o strastech a bojích

se sousedy, povždy nepřáteli;

ona pak, mu mlčky naslouchajíc,

obírá se dětsky ještě loutkou.

Jinoch zaslech těžký vzdech své matky,

pohled k ní, a vida, ana slzí,

nechal všeho, vstal a něžně praví:

„Aj matinko, proč jsi žalostivá?

Proč jsi smutná, vzdycháš, ano pláčeš?

Což se tě snad dotkla nová rána?

Či vzpomínáš na příkoří stará?

Či nám hrozí jakés nebezpečí?“

A dceruška dodá, přiskočivši:

„Proč si s námi nehraješ – a vzdycháš?

Proč se s námi nesměješ – a pláčeš?“

I dí matka, tulíc k sobě dítky:

„Jak pak bych já smutná netruchlila,

když mi srdce svírá troje hoře,

troje hoře, jak tři líté zmije...

První hoře, z něhož vše zlé plyne,

že na vojně, v kruté bitvě zhynul

mně choť drahý a vám dobrý otec.

Ach s ním zašlo mé i vaše slunko,

shas den naší svobody a slávy,

nastala nám pochmurná noc smutku.

Shasla hvězda radosti v mém oku,

zahalila tvář mou černým dýmem

a mou duši naplnila žalem.

Zlaté slunko, když zapadlo večer,

vstane opět z rána v nové kráse –

kdy však vzejde zas i nám den blaha?

Tak jsem s vámi mladá ovdověla,

a vy se mnou záhy osiřeli;

zůstali jsme sami, opuštění,

bez obrany, pomoci i čáky.

Tu však přišel cizí muž, náš soused,

slíbil nám být ochranou a štítem,

být mně radou a vám poručníkem.

Poručníkem! – Bože na nebesích!

Tu počíná druhé moje hoře,

hoře naší smutné přítomnosti,

tekoucí jak řeka slz a vzdechův.

Cizí muž ten, jenž nám měl být spásou,

stal se naším trapičem a škůdcem...

Jako vrabec, úskočně se vloudiv

v osiřelé hnízdo lašťovičí,

vyštípe a shází nedospělé

lašťovičky s vlastního jich hnízda,

nic nedbaje na pláč jejich matky,

lítající zoufale kol mláďat: –

Tak ten cizí, uhostiv se u nás,

nešetrně haní, co nám milo,

urážlivě tupí, co nám draho,

násilnicky šlape, co nám svato.

Směšná je mu naše řeč a kniha,

ovšem proto, že jí nerozumí;

špatné naše dědictví a právo,

neboť, ovšem, nenáleží jemu;

i my jsme mu protivní a podlí,

ovšem proto, že mu překážíme

v jeho zlobě, loupeži a vraždě,

již chce páchat na všem, co je naše, –

ač jen k nebi vzdycháme a pláčem!

Zlý poručník jak zlý otčím řádí:

cizím slovem krutě rozkazuje,

bez ohledu, vám i vaší matce;

naše drahé památky a skvosty

tajně loupí, šantročí a maří;

naše staré zápisy a práva

násilník ten falšuje a trhá!

Jeho řeč je lež a ošemetnost,

jeho krok je loupež, ukrutenství...

Zlý poručník zle nám hospodaří!

A když pomním na budoucnost vaši,

tu ach cítím opět nové hoře,

jako by mne uštkla lítá zmije.

Co z vás bude, moje milé děti? –

Nedej, bože, by se dělo s vámi,

co se stalo vašim mladším bratřím:

neboť vinou zlého poručníka

hezké děcko a dvé milých dvojčat

uchvátil mi nelitostný osud,

urvav mi je od prsou a srdce...

Co z vás bude, moji sirotkové!

Kdo se o vás bude s láskou starat,

by se rozvil mateřský váš jazyk,

s jazykem i srdce i váš rozum?

Kdo vás nyní příkladem i slovem

bude učit milovat vlast drahou,

s vlastí národ svůj a lidstvo celé?

Jaké bude v rukou poručníka,

probůh, vaše dědictví, mé věno?

Těžko matce, vdově se sirotky –

a tíž ještě se zlým poručníkem!“

S pozorností vyslech’ matčin nářek

a v svém srdci složiv její slova,

statný jinoch s důvěrou se táže:

„Což nemáme příbuzných a přátel,

u nichž bychom hledali a našli

útočiště, útěchy i rady?“

„Příbuzných je dosti, přátel málo.

Rozmnožilť bůh rod náš, milý synu,

jako hvězdy na večerním nebi,

nerozmnožil však i veselí...

Naše matka měla čtyři dcery

a všem dala velké věno, carské;

vdaly jsme se do čtyř uhlů světa,

ale štěstí netrvalo dlouho:

my tři sestry jsme už ovdověly

a jak smutné kukačky teď pláčem

nad sirotky svými ubohými...“

„Ale tys mi kdysi vyprávěla

pohádku o jakéms mocném strýci. –

Kdo je strýc ten?“ „Choť mé čtvrté sestry.“

„Nuže k němu, vypovím mu všecko,

poprosím ho, aby se nás ujal!“

„Milý synu, nenaděj se příliš:

nevěří, prý, sytý hladovému.“

„Ale ku svým upřímně se hlásit,

říkáš, sílí důvěrou v čas nouze...“

„Jako vroucí k nebi modlitba.

Na nikoho však se nespolehej

a sám pilně vesluj k břehu spásy:

bůh pomůže, kdo si sám pomáhá!

Vše se mění, časem zlé vše mine,

i ta dlouhá zima naší bídy...

Pukne led, a rozpěněný potok

zapěje svou hymnu svobody;

podupaná travička zas vstane,

zakvete a naplní vzduch vůní;

prchnou mraky, vyjasní se nebe,

a vše bude slavit z mrtvých vstání...

až nám z jara vzejde nové slunko,

až ty k letům dospěješ, můj synu,

a sám ujmeš vládu nad dědictvím,

jako někdy Václav Otakarův.“