Nešťastná rodina.

Na pahorku, blíže vísky,

Samotí tam domek nízký,

Z nových došků komínek

K nebi vzhůru povyčnívá,

A z běloučké zdi se dívá

Dvé maličkých okýnek.

„Pojď, Vašíčku, pojď už spinkat,

Slyšels ve vsi zvonek cinkat,

Klekáníček9) by tě vzal!

Až se táta z trhu vrátí,

Slaďounké jablíčko dá ti,

Co ti ráno sliboval!“

„Nech, matičko, nech mne čekat,

Až tatíček bude klepat:

Klep - klep - klep - klep na vrátka;

Počkám já si na jablíčka,

Na ta pěkná, kulatičká,

Na slaďounká jablátka!“

Táta klepal, otevřeno.

„Zdráva budiž, milá ženo!

Štědře nám Bůh nadělil;

Za žito a za pšeničku

Mnohou ejhle banknotičku

Na trhu jsem vyměnil.“

Lístky drahé na stůl sází,

Ze sta ani groš neschází.

„Já řku, žínko milená!

Půlku těchto peněz tuhle

Schovám pro synáčka v truhle,

Půlka bude ztrávena.

Avšak – – ano to chci říci,

Honem něco dej na lžíci!

Slyšelas, má zlatičká?

Dříve však mi dej huběnku!“

Dala, a už kdesi venku

Chystá s máslem vajíčka.

Táta k synkovi se shýbá

A ho v ústka vřele líbá,

Dvé mu dává jablátek,

A pak v rychlém pádí spěchu

Do komůrky pode střechu,

Vzít domácí kabátek.

V krbu dračky

Hoří plamenem;

V smíchu zjařeném

Na lavici

Za stolečkem

Pod krbečkem

Vašík sedí,

V plamen hledí.

Jabka snědl –

A obrázky

Maně zhlédl.

„Pojď, Pánbíčku,

Dám hubičku!

Tuhle Ježíšek,

Tu panenka Maria!

Proč její pláštík

Není červený,

Jak ten pěkně barvený,

Co mi vždycky

U babičky

Líbat dávají?“

Oheň prýskne,

A až ku kraji

Ohareček plískne:

K jeho políbení

Banknotička

V jasném zhárá plameni.

„Jemináčku!

Jak to hezky hoří!“

A už dračku

V plamen noří.

Ku plamínku

V tu chvílinku

Obrázeček klade:

K jeho políbení

Banknotička

V jasném zhárá plameni.

Dvakrát čtyři

Obrázkové

Takto v pýří

Obráceni.

K devátému políbení

Banknotička

V jasném hárá plameni.

„Jemin.....“

„Hrom tě zatrať, rode dračí!“

Zařve, sotva hrdlo stačí,

Tatík, pádě z přístěnku;

A než polekané dítě

Pláčem zaběduje, lítě

Rozbuší mu hlavěnku.

Stane, sám se sebe leká,

Bledne, z hloubi duše heká,

Paty v zem mu vrůstají:

Žena věrná, dítě mroucí,

Pak i Onen Vševidoucí

Strašně na něj zírají.

Šíleně se na trup vrhá,

Vlasy s hlavy sobě trhá

A vlastními slzemi

Vlastní krev se synka smývá;

V tom cos mysl mu prorývá,

Trhne sebou na zemi.

Vyskočí a k stěně pádí –

Ďábel zas ho k hříchu svádí –

Sejme lněnou oprátku:

Z dveří neběží, brž letí,

Jakby ďas mu ve zápětí –

Ach! co čeká na matku?

Dvéře vrznou,

Matka vchází,

A rendlíček

Od vajíček

Libou vůni hází.

Však co vidí?!

Na zemi, u nohou,

Dítěte vlastního

Hlavinku ubohou!

Klesajíc hrobovým hlasem

„Matičko bolestná!“ zkřikne,

A k roběti milému

Schromené tělo vlíkne.

„Pro pět ran Ježíše Krista!

Mé drahé dítě!

Co se ti stalo

Tak zjasna čista?“

Bez ruchu, bez sluchu,

Očka ven třeští.

„Totě neštěstí!

Muži! mužíčku!

Pro umučení!

Což tě tu není?!“

Zvedne robě

A je k sobě

Vřele tiskne:

„Muži! mužíčku!

Což tě tu není?“

Vzhůru spěší

Do přístřeší,

Dolů zpět

V jeden let.

„Muži! mužíčku!

Pro umučení!

Což tě tu není?!“

Na stolečku

Půl lístečku

Drahého se bělá,

Vedlé něho

Banknotička celá.

Na novo se leká,

Plachým okem

Po světnici těká.

K stěně skokem.

Pryč oprátka,

Co s telátka

Před chvílkou odvázala.

Slyš! z komína

Meluzína

Strašlivě zahvízdala!

V tom se v mozku

Jí rozsvítí.

Honem z vosku

Sloupek chytí,

Vtekne hbitě

Ve plamen:

V jedné sloupek,

V druhé dítě –

Z dveří ven. –

Na schody dřevěné

Nohy olověné

Matka bledá

Vzhůru zvedá.

Na půdičce, blíže střechy,

Visí – lidé, tajte dechy –

Visí, visí visalec:

Oči divě vyvaluje,

Z huby jazyk vyplazuje,

Poběsilý zoufalec!

Matka s tíží k cíli spěje,

Uzří, stane a se chvěje,

K zemi klesne shromená.

Sýc zapláče, a z pod věchta

Rarach strašně se zachechtá,

Špoule ústa plamenná.

Ohnivá zmije

Do sena, slámy

Z voskové tlamy

Plameny lije.

Dál a dále žár se šíří,

Už i v doškách oheň žíří,

Už i kohout červený10)

Z pod temene ven vyšlehne,

A než lid se hasit sběhne,

K nebi tekou plameny.

Lidé mrou, a léta běží,

A až posud pusta leží

Chýška ona v ssutinách:

Nikdo neví, kam se celá

Rodina tak náhle děla

V osudných těch hodinách.

Jenom dvě prý holubičky,

Jako padlý sníh běličky,

S krahulíkem rezavým

Každý rok v tu noční dobu

Obletují svého hrobu

Nad plamínkem modravým.

A když doba duchů mine,

Krahuj v země černé splyne

Rozevřenou puklinu;

Holoubci pak letí vzhůru

K andělskému v nebi kůru,

V nadehvězdnou výšinu.