Nešťastnému nepříteli.

Tak se zdává, vše se spiklo

proti tobě v hrozný boj,

z lidské zloby jedu stříklo

v duše tvojí nepokoj;

vášeň, která leta spala,

přibrousila drápy své,

divoká a neurvalá

výčitkou tvé srdce rve.

Dvakrát cítíš, jak je těžká

dráha tvá z všech lidských cest,

duše chtěla býti kněžka,

sotva – otrokyní jest;

cit chtěl hymny svaté zpívat,

síly pud chtěl zle se rvát,

zatím teď se musí dívat

pádu svého do tenat.

Kdo dřív s tebou číše prázdnil,

plaše stojí opodál,

sotva řekne: On se zbláznil,

a jde za svým chlebem dál;

kdo by pomoci chtěl, nemá

moci k tomu, couvne v ráz,

ústa všech jsou v odvet němá,

cítíš, zdeptaný jsi klas.

S lacinou jít radou k tobě,

ironií skoro zní,

neníť léku proti zlobě,

jež jak balvan v cestu ční;

rozbij nohy si i hlavu,

v posled hrob tvůj bude cíl,

vezmeš slední všeho slávu,

člověk že jsi trpěl, žil.