NEŠŤASTNÝ MUŽ.

Byl jeden muž – své ženě věrný,

svých dítek otec, učitel,

ctil králův prapor žlutočerný

a český národ v srdci měl.

Pro blaho svých a vlast a krále

vše neúmorně podnikal,

leč od vlastenců slyšel stále:

„Fuj – černá hlíza – klerikál!“

Jiní si z lidu cpali měšce,

stavěli vily z mozolů,

on bez odměny robil těžce

a hleděl svého úkolu.

Dbal o siroty, sytil lačné,

umění štědře vzrůstu přál

a čekal, až se láti začne:

„Fuj – černá hlíza – klerikál!“

On radil střídmost, hospodárnost

a neměl v lásce frází třpyt,

podvratných hesel hlásal marnost

a lidu stavěl blahobyt.

Když v dobách vážných rozutekli

se křiklouni, vlast hájil dál –

a po bouři křik slyšel vzteklý:

„Fuj – černá hlíza – klerikál!“

Že nechtěl zradit svého Boha,

kadidlo pálit „pokroku“,

že národ varoval jak moha

před svodem cizích otroků,

že nechtěl s vlky lát a výti

a pevně v otců víře stál,

on stále slinu v tváři cítí:

„Fuj – hlíza černá – klerikál!“

Mu Karel starší z Žerotína

byl vzorem práce, rozvahy,

nedal se zmásti od zlosyna

a nezrušil své přísahy.

A ti, co zradou zahubili

své vlasti volnost – vrah se smál –

ti v jeho bledé tváře plili:

„Fuj – černá hlíza – klerikál!“

Když národ ležel, smrtí zmítán,

jak poutník, jenž se lotrům vzdal,

on přiklek jako Samaritán

a jeho rány vymýval

a znova k životu jej křísil,

až zdráv stál, jenž se mrtvým zdál –

a odměnou v sluch křik se mísil:

„Fuj – černá hlíza – klerikál!“