NEŠTĚSTÍ.

Zvony sladce zvučely do vesnic, hájů, lesů, luk

a nenadále rozpukly se s výkřikem, jenž plakal,

a osamělých srdcí teď v kostelích smutných visí pluk,

jenž v čekající prostory bez moci touží vydat zvuk,

jímž v tiché šero kostelů by ku modlitbě zbožné lákal...

Sady růží voněly do vzduchu, jenž se modrem chvěl,

a nenadále opadly barvíce tiše zemi krví,

a osamělých lůžek řad žlutými zraky vzhůru zřel,

svých zlatých zbaven princezen, jimž slavík písně touhy pěl,

jimž prvý k smrti zpívá teď, jak ve svatby den pěl jim prvý...

Řeky, jež slastně šumíce rtům Země hnědým daly pít,

se nenadále vsákly v hloub a přestal zurkot jejich zřídel.

Řečiště vyschlá nemohou již vlahou Zemi oživit,

zvěř teskní známých u břehů, jež přestaly jí brody být,

a ptactvo ležíc na břehu mře v křečovitém tepu křídel...

Loď, jejíž plachty skvělá běl na modrém nebi zářila,

se nenadálým nárazem v zátoky víru ponořila

a v smrti hlučném protestu hrot stěžně z vody vztýčila,

na jehož svislém lanoví se mrtvá ruka chytila,

jež v tempu bije volném vln na stěžeň, jehož nepřežila...