NEŠTĚSTÍ NA OBZORU.

Sonatu štěstí jsem ráno dal orkestru duše své hráti,

však jásání harfy mé v příboji tónů, ach, nebylo znáti.

Prstům jsem zděšeným přejet dal v zoufalé úzkosti přes ni.

Zachvěly struny se ztajenou touhou, leč mlčí má harfa a nezní.

Přelétal obzorem denně vlak, zdravě mne určitou chvílí. –

Z růžových hleděl jsem sadů svých, modravým vzduchem jak pílí.

Nezřít ho... Minuty míjejí. V pozdravu přesný tak býval.

Dým jeho nestoupá ze skal dnes, s nichž hadem obratně splýval.

Němý, jejž chorého rámě mé bratrsky přečasto zvedá,

dnes used u mého prahu si a oči mé zoufale hledá.

Klidu se umělé hradby pod ranami úzkosti boří,

když ubohý ruce mé chytá a marně cos říc’ mi se moří.

Co to zas děsného přijde? Proč teskně tak volají ptáci?

Proč okov jde ze studně prázdný? Proč pramen se do země ztrácí?

V hlubinách duše to duní, snů moře je úzkostí zchvěno...

Slyš! Kdo to volá tam v dáli tak zoufale, dlouze mé jméno? –