Neštěstí v zahradě kvetoucích kaktusů. (I.)

Jednoho dne v noci – bylo, tuším,

v pondělí to nebo v úterý –

ku Pekingských obyvatel uším

jedenácti hodin údery

snášely se nade město spící.

Téměř vše už sladký jímal sen.

Jenom čilí, mrštní domovníci

přes tu chvíli vybíhali ven,

když se vracel opozděný fláma,

jenž kdes přebral, jako kanon zpit, –

jeť i v Číně tato cháska známa,

Konfucius rač jí odpustit!

Sem tam rvačka byla, ale štěstí,

opiem už natáhla se stráž...

Téže chvíle kráčel ku předměstí

– toto je as jako Žižkov náš –

mladý dandy, který cop svých vlasů

(nejdelší cop v celém Pekingu)

šestkrát ovitý měl kolem pasu.

Mladý pán ten stojí za zmínku.

Škoda, že ho nevidíte za dne!

Mládci tomu soka není kol.

K předu drobet chýlí tělo ladné,

opírá se o svůj parasol,

sladkou něhou září jeho líčko,

na metr má špičky vkusných bot,

v duši touhu, na oku má sklíčko,

ústroj podle nejnovějších mod.

Jak jsem řekl, k předu hlavu chýlí,

ruce schované má mladý pán

v rukavičkách z kůže krokodilí –

Čao-Čao všude jesti zván.

Nejtemnější uličky si vole,

jde – leč kam? Snad domů nejspíše.

Kam že kráčí, v druhé kapitole

nestranným se slovem vypíše.