Neštěstí v zahradě kvetoucích kaktusů. (II.)

Domů řada místy teď už řídne,

poutníče, teď dobrý pozor dej,

dláždění je jako v Praze bídné!

Stavební tu místa na prodej,

na lešeních oko číst se nutí

ceduliček pravou Sodomu,

že jsou tady byty k pronajmutí

bez klíče neb s klíčem od domu.

Stavba mnohá sotva měsíc přečká...

Kolem domů sem i tam je plot,

filigránsky drobná zahrádečka...

U jedné z nich špičky dlouhých bot

stanuly a Čao-Čao postál.

Konečně byl tedy na místě!

V píseň lásky Čao-Čao roztál –

a měl pěkný tenor zajistě.

Poslouchal – nic nehnulo se kolem –

teď vzal „a“, ó pěkný, čistý ton,

a ach, jatý lásky sladkým bolem

zpíval jako pravý seladon.

V písni jeho bolná touha zela,

která chvátila jej kolik dní,

a tu píseň tiše provázela

mandolina krásy nevšední

lahodnými zvuky, které táhle

nocí tou se chvěly jako dech...

Čao-Čao rozplýval se náhle,

okem jeho světlý paprsk šleh’

a on blahem teď se počal chvěti,

které náhle v srdci vyklíčí, –

blahem, které v kapitole třetí

podrobněj’ se ještě vylíčí.