Neštěstí v zahradě kvetoucích kaktusů. (III.)

Čao-Čao! Čím tvé srdce vřelo,

pochopí, kdo jak ty spatřil teď,

v druhém patře že se otevřelo

okénko a tobě v odpověď

„Čao-Čao!“ zašeptala Ona...

Mandoliny jemný nářek ztich’,

znikla nyvá píseň seladona,

srdce láskou plálo jako vích.

Roztoužením zachvěli se oba,

polibkem vstříc sálal jejich ret –

ach, co zmůže všeho světa zloba,

když dvé srdcí chce se srozumět!

Nadarmo se jejich lásce brání,

ona vždy se najdou v lásce své,

když noc tichá sama k milování

blouznivými šepty svými zve.

I zde tatík žlutavé té krásky

neústupný byl jak Čínská zeď,

nepřál dceři potěšení lásky,

ano, zaříkal se, že pan zeť

tvrdil někde mezi svými druhy,

že tu tcháni vůbec proto jsou,

aby zeťům zaplatili dluhy –

užitku prý jinak nenesou...

Donesly se otci tyto řeči

a on pohněvaný, jaký div,

sliboval, že panu uchazeči

krk by musil zakroutiti dřív,

načež nechal vzkázat panu zeti,

v pokoji by nechal jeho dům,

sic, jestli k nim přijde jednou, sletí

se schodů jak jedno lilium.

Po něžnosti neměl ani stopy

tento otec, trojdomácí pán,

jenž vyvážel čaje do Evropy

a byl nyní slušně zazobán.

Známoť o něm, že se neoblomí.

Čao-Čao dál však věren byl

idealu, který měl tři domy –

„Tu neb žádnou,“ tak si přislíbil.

Proto aspoň tajně přicházíval

pod okénko té, k níž láskou plál,

tam v průvodu mandoliny zpíval,

byť i nastyd’ pro svůj ideál.

Pod tím oknem též i naše črta

nachází jej v roztoužení dnes –

a co dále, kapitolo čtvrtá

krátce vysvětli a napověz.