Neštěstí v zahradě kvetoucích kaktusů. (IV.)

Jak jsme řekli v třetí kapitole,

právě dopěl smutný ženich náš;

Čao-Čao smutně vzdychal dole,

Ona ale v druhém patře až.

V prsou se mu srdce touhou třáslo

a v té touze, v sladké milosti

rozplýval se jako v slunci máslo –

ach, kdo obou z muk těch vyprostí!

Po něm Ona, on po milce svojí

touží v této smutné hodině,

ale běda, celé patro dvojí

postaveno příkře mezi ně!

Kéž byl aspoň žebřík provazový –

člověk se i po něm rozchodí!

leč tu, vypsat cenu na to, kdo ví,

jak se dostat v druhé poschodí!

Kdyby aspoň palma rostla tady,

aby po ní vyšplhal se výš –

Čao-Čao! pravda-li, ty’s mladý,

pro milou se všeho odvážíš!

Leč tak – – dole zde jen zakrnělé,

pichlavé a ostré kaktusy – –

oj, div srdce nepuklo by v těle,

div jak baba plakat nemusí!

Známo však, že dovede se chápat

stébla tonoucí, – i ty se chop!

Čao-Čao výborný měl nápad:

nač by měl svůj dlouhatánský cop,

šestkrát ovinutý kolem pasu,

nejdelší cop v celém Pekingu?

Vyhráno! Zde škoda mařit času, –

cop ten právě stačí k okýnku...

Zachvěli se milující blahem –

tak jen dojdou k cíli nejspíše.

Mládec po svém idealu drahém

koncem cípu házel do výše.

Cop však marně sem i tam se kmitá,

běda, ťukne v okno to i to,

Ona marně ručkama jej chytá –

v prvním patře okno rozbito.

V prvním patře, tam kde dříme papá!

Leč, co starý, ten má tvrdý sen!

Ona dále chytá, honí, lapá –

konečně! teď cop je zachycen!

Konečně! To hrozné byly muky,

než v tvář milé milý popatří!

Ona cop ten pevně kolem ruky

uvázala – jeden, dva a tři –

za cop hocha vytáhnouti chvátá,

vší svou silou táhne výš a výš –

a co dále, kapitolo pátá,

básnickým nám slovem vylíčíš!