NESVRHNOU NÁS DOLŮ –

Proč měla jsi ten klobouk smuteční?

Proč oči Tvé tak na mně utkvěly?

Svou bledost zapřít’ úsměvem jsi nemohla

a slzy zatlačit, jež z očí hleděly.

Včera jsme pohádkou šli lásky své,

Tvé teplé rety na své tiskl jsem.

A dnes smuteční háv Tvou krásu zahalil

a někde trčíme nad srázným útesem.

A musíme se sřítit’ sudbou uštváni –

a odnést’ svoje sny (své děti) na Tayget?

(Jsou nemocné prý, děti agonií,

bez mízy poupata, jež nepropuknou v květ.)

Hle skála Tarpejská. – Ne, nesvrhnou nás dolů.

Jsou slabé předsudky morálek století.

Ať vzplanou oči všech – ať lživý stud se vztýčí,

my rozdrtíme vše v násilném objetí! –