Netykavka.

Polopíseň, šumot tichý

lesem vane, –

jsou ty smrky po kořeny

rozzpívané.

Zastřená je clonou chvojí

moje lávka,

do vysoka zlatí se k ní

netykavka.

Pohlížím, jak ostružkami

jemně kývá,

div se sama od písniček

nerozzpívá.

Jsem tu jako větví řasných

za oponou,

myšlenky mé v polopísni

lesů tonou.

Štěstí moje bloudí někde

za horami,

vidíš, zlatá netykavko,

jsme tu samy!