NEUSTUPOV.

Sem smavá radost dávno nezalétla:

žije se tady nějak neživě.

V světničkách nízkých příliš málo světla

a dusné přítmí leží na nivě.

Slunce tu nemá původní své síly,

takové matné, mlhou zakryté.

Slabostí všeho větve k zemi chýlí

strom vedle cesty, kterou kráčíte.

Daleko kdesi zlaté štěstí zraje,

kmen života má pevné kořeny.

Zde stojí les jak chmurný strážce kraje,

pohledem přísným v sebe vnořený.

Hluboké vrásky příkře brázdí čela,

pod nimi dřímá bol a zoufání.

Do světa dálek silnice se bělá,

však tedy všechno hyne v ústraní.

A vzrostou-li tu silnější snad stromy,

do Prahy musí nebo do Vídně.

A tam už město pomalu je zlomí,

žijící v stínu, jaksi neklidně.

Šel tudy život veliký a skvělý,

s mohutným čelem, jež se nepoddá.

Bohatší plody klasy tenkrát měly

a úsměv sladší měla úroda.

Leč někdo zlomil nezdolnou tu šíji,

vlil v duši šťávy, které otráví.

Krev hraje v žilách tichou melodii

podivné mdloby, smutné únavy.

Dnes hrbí se tu v strádání a trudu,

sraženi žitím, němi, nešťastni.

Orají těžce chudou, tvrdou půdu,

ni naděj' žní jim oko nezjasní.