Nevděčná.

Mě cesta vede pažitem,

kde pestře bují kvítí,

a prvním jitra zásvitem

se všecko kolem třpytí.

Však skvělejší jest očí třpyt,

těch modrých po lazuru.

Sám bůh by musel velebit,

ji spatřiv, vlastní stvůru.

Šla kolem. Půvab na čele

tak velebně jí trůní,

že skví se, jako andělé

tam v nebi na výsluní. –

Jeť krása oku povděčna,

že k obdivu je svedla,

leč ona krásná – nevděčná

ani se neohledla!