Nevděčná dcera.

Mračna se v rozbroji na nebi zbila,

Potopu rozvztekem na kraje lila,

Kroupy se sypaly, rachotil hrom,

Vichrové lámali stoletý strom.

V dešti a bleskotu syrného hromu

Z cyzyny stařeček blížil se domů,

Snášeje strachy y žížeň a hlad

Toužil, by dítěti v náručí pad.

Bože! jak zklamala naděje tebe!

Strašněji dcera, než bouřilo nebe,

Hůře než dračice v vzteklosti své

Vítala do domu šediny tvé.

Starče! proč k hradu se v chudobě blížíš?

Veselé sousedy v rozkoši tížíš?

Rozvaž sy v okolu radosti sám,

Zdali tě mizeru vítati mám?

„Bože, ó Bože! co srdce tvé činí?

Otceli chudého z neřesti viní?

Pohledni z mrákoty v obličej můj,

Nejsemli dušinko milenec tvůj,

Jižto jsem lahodil, hostiny strojil,

Nad Boha srdéčko outlé sy svojil,

Život y statek y klenoty dal,

Cestubych milence k blahosti stlal?

Bože! ó Bože! mé rozmilé dítě!

Otec zde dcerušce k radosti svítě

Poklady množil, a v hrdosti stál

S hrdiny svými co zbožněný král.“

„Pánemlis před věky na hradě býval,

V zpěvu a rozmaru s hrdiny píval,

Plésej, a poskoč co v mladosti zas,

Dokud zve sladivé rozkoše hlas!“

„Pro všecky svaté co v starosti skusým,

V bouři a nahotě putovat musým,

Na otce slepého hrne se trest,

Pro milé dítě že zohavil čest.

Nemoc y nevěra lije jed v žíly,

Duši y tělo mé zbavuje sýly,

Zkaluje škaredé neřesti mrak

Plachého ducha y srdce y zrak.“

„Přílišli v mladém se raduješ věku,

Třeba ti v shrbené starosti leku,

V domu mém stařečku nemoha být,

Pospěš sy v bohaté cyzyny jít.“

„Pro Boha! slyšíšli strašlivé třesky?

Vidíšli po nebi lítati blesky?

V bouřili, v dešti a pustině sám

Ze všeho světa se plazyti mám?

Nebe mne chránilo, minuly hromy,

Vůkolli třepily skály a stromy,

Tybys co vichřice bouřila jen,

Do smrti honila stařečka ven?“

„Nebe byť házelo ohnivé střely,

Lidé y zvířata v ouzkosti mřeli,

Ctnostného hrdiny netkne se trest,

V smrti y blažen y Bohem sy jest.“

„Bože ó Bože! ach! jaké to řeči!

Srdce mře zbodané dravosti meči.

Můželi lakota, pejcha a zlost

Zohyzdit dcery mé laskavé ctnost?“

„Časy se změnily, s nimi y mravy,

V klecy jen ptáčkové skloňují hlavy;

Kveteli věku a radosti máj,

Pročby jsy milence zošklivil ráj?“

„Na divé dítěli Bože! se díváš,

Třepivé hromy proč déleji skrýváš?

Hněvem se opas, a dračicy zděs,

Vyhrň se peklo, a odplatu nes.“

„Chcešlibych ze strachu před tebe klekla?

Co mi je do nebe, co mi je z pekla?

Pomni, ať anděl tě vyvede sám,

Syce tě fenami vyštvati dám.“

Potvoro! pravil a v ouzkosti ztrnul,

Jak led pot na čelo valem se hrnul,

Dcerať mu vrazyla do srdce klín,

Poznal, že láska je pára a stín.

Rozumu pozbyl, a v smyslech se zhatil,

Všecko ach! chudinec na světě ztratil,

Na dceru pohleděl, do země klesl,

Z bídy a posměchu k nebi se vnesl.

Strašněji na nebi zlítil se bleskot,

Jakby svět sjíti měl, rachotil třeskot,

Skály se pukaly, s hradem y v tom

Plamenem bídnicy vyhladil hrom.